1. kapitola - Rozhovor a vězení

15. dubna 2012 v 22:07 | Annie |  Můj příběh
Halelůja lidi, další další kapitola je nasvětě. Po dlouhé době, učení a mučení jsem napsala kratší kapitolu Usmívající se
To víte, protajmu, protože rodiče by se zvencli, o žádném článku ani blogu nemají šajna, takže píšu když se dostanu na počítač, ale po malých částech, proto to tak trvá Mrkající
Z bezvědomí mě probudila zima, která se mi zařezávala do morku kostí. Nemám tušení kde jsem, na sto procent vím akorát to, že tady asi nejsou žádná okna, protože je tu tma jak v pytli. Když jsem se pokusila postavit, zadržely mě řetězy, které hlasitě zařinčely. Co sem komu udělala, že mě zavřely do kobky a připotaly na řetězy?! Byla jsem docela solidně nasr-štvaná. Jen co jsem zdrhla od smečky a domova a vydala se hledat bráchu, tak mě někdo čapne. Tomu se říká pech. Když už jsem chtěla těm chytrolínům oznámit, aby mě okamžitě pustili, zaslechla jsem rozhovor, který se mě bezprostředně týkal.
"Co s ní uděláme?" ptal se jeden hlas
"No mohli by jsme ji..." začal navrhovat jeden hlas, ale první hlas ho utnul v půli větě. Sice nevím co chtěl říct, ale můžu si to lehce domyslet.
"Adriane, přestaň vymejšlet oplzlosti a řekni co jsi zjistil" zabručel naštvaně ten první
"Ale to ne já, to Deren" řekl další hlas, který se asi má jmenovat Adrian.
"No tak dobře Ariane a Derene, ani slovo na vaše oblíbené téma a teď kdo je ta dívka, a Derene, příště to řeš slovy a ne ránou do hlavy, rozumíš"
"Ok, jasně, ale viděl si to, jak se lehce přeměnila to nemůže bejt normální vlk našeho druhu" odporoval ten třetí. Deren.
"To sme si asi nevšimli ty blbče, ale pálkou přes hlavu nebyl nejlepší nápad" ten Adrian mě nějak brání prolétlo mě hlavou.
"No jo, ale mohla někoho zranit" nedal se ten drzoun. Kristova noho ten má na všechno odpověď.
"Proboha Derene, ona jen utíkala a zaútočila by kdyby byla v nouzi - alfové chrání svůj druh - a ona ani skoro nezaregistrovala nebezpečí, protože jsi ji majznul po hlavě" nedal se ten třetí. Furt nevim kdo to je, jak se furt ti dva dohadujou. Najednou se ozvaly rychlé kroky a nějakej další hlas.
"Šéfe tady ste, už sem to..." ani nedořekl. Podle zvuků jsem usoudila, že hodil tlamu. Chtěla jsem se zasmát, ale tím bych se prozradila a chtěla jsem se dozvěděla víc.
"No doprdele, tady je fakt tma jak v pytli" nadával ten kluk. Napínala jsem uši co nejvíc a musela se kousat do ruky, abych se nerozesmála. Teď už jsem rozeznávala ve tmě obrysy postav. Jedna právě dala pohlavek druhý. A poznala jsem hned o koho šlo.
"Jauvajs šéfe, za co to bylo?" stěžoval si ten kluk, kterej se natáhl.
"Okamžitě mi řekněte o co tady de a hned mě pusťte!" už jsem nemohla poslouchat to žvanění o ničem. Najednou někdo rozsvítil a já si mohla prohlédnout ty co mě tu držej. Jeden z nich byl vysokej blonďák, modrý oči a svaly. Další byl taky vysokej tentokrát černovlasej kluk, asi mýho věku plus mínus pár let, úžasný oči - modrý. Ten třetí, hádám že ten co spadl ze schodů, hnědý vlasy takový zvláštní šedomodrý oči. Tady má snad každej modrý oči, ne ?! Ale modrá je tak sexy... Bože co to tady melu. No zpět k mým vězňům. Ten poslední, postarší, šedý vlasy a upřímný modrý oči. Jaj co jsem říkala. Koukala jsem jako puk, jelikož jsem neměla šajna o co tady de a kdo to je.
"A šéfe, je to ona, Alex to potvrdil" ozval se ten hnědovlasej.
"Díky Derecku, prosím tě řekl bys Alexovi, aby přišel do společenský místnosti, ale ostatní ať se držej stranou"
"Jasně šéfe" řekl ten Dereck a zasalutoval a už běžel. O čem a o kom to tu probůh mluvěj. Letělo mi hlavou. Ti dva, ten černovlasej a blonďák, se otočili jako na povel na mě a zírali na mě jak na marťana. Sjeli mě pohledem od hlavy až k patám a sami pro sebe se ušklíbli. Zašklebila jsem se na ně.
Začala jsem se zaobírat těmi řetězy. No jak tak koukám tak ruce těmi okovy neprotáhnu, jsou to chytrý hlavičky. Naštvaně jsem si složila ruce na prsou, sedla si do tureckého sedu a snažila se uklidnit. Kdykoliv se cítím jinak než normálně, tak se u mě projevuje moc a já je přece nechci vystrašit, protože mě jinak z tý klece nepustěj, a věty typu "já vám neublížím" by asi nezabírali. Stále jsem slyšela hlasy těch dvou. Oni si snad myslely, že jsem hluchá. To jejich hodnocení mě přehlušily kroky. Stále jsem seděla zády k cele a ani jsem neměla v úmyslu se k těm blbcům otáčet. Dveře cely klaply. Najednou mi dal na oči někdo ruce. To jsem se fakt namýchla. Prudce jsem vstala a otočila se. Nasupený výraz se změnil v šťastně usmívající. Jeho jsem tu nečekala, opravdu ne. Skočila jsem mu okolo krku a on se jen zasmál. Měla jsem na jazyku spoustu otázek. Ale kde začít?
Jsem opravdu zvědavá, jestli víte kdo to je. Usmívající se doufám že se kapitolka líbí, i dkyž je trošku kratší Rozpačitý
PS: komentík by se šikl Usmívající se
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Šárka Šárka | 17. dubna 2012 v 17:52 | Reagovat

Pěkná kapitolka :-) A není to její bratr na koho skočila?

2 Ela Ela | 17. dubna 2012 v 20:12 | Reagovat

Dokonalý:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama