Únor 2012

1. kapitola - Zachránce

29. února 2012 v 20:14 | Aranel van de´Corvin |  Aleanor Corvin
Tak tady je první kapča mé oblíbené povídky :DD

7. kapitola

26. února 2012 v 2:00 | G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz |  Deník upíří teenagerky
Byla jsem v lese.Sama.Byla obrovská tma.Dívala jsem se do křáku,z kterého vycházela jasně rudá zýře.Byly to oči.Někdo z toho křáku vyskočil.Byl to upír.Chytnul mě za ramena a snažil se mě kousnout do krku.Najednou toho nechal.Podíval se mi do očí a proměnil se v prach.Za upírem stál Kristian.Držel v ruce dřevěný kůl.Vyjeveně a zároveň vystrašeně jsem se na něj dívala.Měl krvavě rudé oči,divnou barvu kůže a cenil zuby.Lapal po dechu.Vrhla jsem se mu kolem krku a objímala jsem ho.On mě taky objal a přitáhnul si mě těsně k tělu.Stáli jsme tam uprostřed lesa.Po chvíli se ode mně trochu odtáhnul a zahleděl se mi do očí.V tom mě prudce políbil.Divila jsem se,ale pak jsem se poddala.Zajela jsem mu rukama do vlasů.On mě svůdně hladil po zádech.Za jením z mnoha stromů jsem uviděla Kellana.Smutně se na nás díval.Pak vycenil zuby a vytáhnul zpoza zad dřevěný kůl.Hnusně se na nás podíval a rozběhnul se směrem k nám.Odtrhla jsem ústa od Kristianových a zakřičela jsem.Pozdě.Kellan probodnul Kristianovo břicho.Kristian se na mě podíval s bolestí v očích a...
Vyletěla jsem do sedu.Byla jsem úplně zpocená a nemohla jsem popadnout dech.Otočila jsem hlavu a uviděla Kristiana.Strašně jsem se lekla.,,Klid.To jsem já." mával přede mnou rukama.,,Musíš mě takhle děsit?" vyjela jsem na něj.,,Promiň.Měl jsem tě probudit.Jdeš na sundávání sádry.Ale,když..ty jsi tak sladce spala." řekl slaďoučce.Kulila jsem na něj oči.Usmál se na mě.,,Počkáme tě dole.My jsme připravení.Tak se uprav." Kývla jsem a vstala.Šla jsem ke skříni a otevřela ji.Vytáhla jsem si čisté spodní prádlo.Dále pak volné rifle do velkého zvonu.Byly modré barvy.Poté jsem vytáhla dvě trika..první fialové a druhé žluté.Chvíli jsem si je prohlídala a nemohla se rozhodnout.Otočila jsem se na Kristiana.,,Které je lepší?" Kristian chvíli přemýšlel a pak řekl.,,Žluté." Pořádně jsem si ho prohlédla a nakonec jsem ho hodila zpátky do skříně.,,Dobře dám si fialové." Kristian propukl v smích.Taky jsem se začala smát.Po chvíli jsem zvážněla.,,Budeš mi muset pomoct.Neumím si přes tu pitomou sádru natáhnout trika.Kellan mi vždycky pomáhá.Pls" nahodila jsem psí oči.Chvíli přemýšlel,ale šlo vidět,že nemůže odolat.,,Tak jo.Ale první se celá obleč a převleč.Pak na mě zavolej." řekl a postavil se.Šel za dveře.Začala jsem se převlíkat.Když už jsem měla triko přes jednu ruku oblečené a byla jsem celá oblečená,zavolala jsem na Kristiana.,,Můžeš." Otevřel dveře a přistoupil ke mně.Lehce mi obléknul druhý rukáv.Když jsem měla triko na sobě,pohladil mě po ruce.Trochu jsem se začervenala.Vzal mě za ni a řekl.,,Pojďme už,ať Kellan nevyšiluje." Zasmála jsem se a obula jsem si šedé plátěné kecky.Pak jsem následovala Kristiana dolů.Kellan už na nás čekal venku a bavil se s taxikářem.Vypadal na osmnáct.Kristian sice taky,ale schválně jsem předtím zkoušela různé roky.Co vy víte ne? Nemohla jsem uvěřit,že jim je oboum přes osmdesát.,,Jsme tady.Můžeme vyrazit." zavolal Kristian.Přišli jsme k taxíku.Sedla jsem si doprostřed a oni si sedli každý z jedné strany.Úžasně voněli.Byla to nějaká dobrá voňavka.Nasávala jsem tu vůni,jako nějaký feťák.Auto se rozjelo a my jsme jeli do města.
,,Můžeš s ní pohnout?" vyzvídal Kellan hned jak jsme vyšli z nemocnice a já měla dole sádru.,,Trochu." řekla jsem.,,Každopádně je to mnohem lepší než se sádrou." zasmála jsem se.,,Poslyš.Máš ráda nákupy?" zeptal se mě Kristian.,,To mám.Kdo by je neměl rád?" Kristian se usmál.,,Výborně.Tak půjdeme na nákupy.Bereš?" ,,Ale já nemám žádné prachy." namítla jsem.,,A na co?My ti koupíme co budeš chtít.Měli bychom ti zaplatit i nájem.Elektriku a tak." začal Kellan.,,Tak jo pojďme" zavelel Kristian.,,Ale...to ne." namítala jsem.,,Ale ano." řekl Kristian.,,My o peníze nemáme nouzi.Pracujeme.Když spíš" prozradil Kellan.,,Tak se ke mně nastěhujte." navrhla jsem.,,A to chceš?" zeptal se udiveně Kristian.,,A proč ne?Mám vás ráda." řekla jsem.Chvíli na sebe koukali.,,Prosím." žadonila jsem.,,Tak jo." souhlasili nakonec.,,Jupí" zavískla jsem radostí.Skočila jsem jim oboum kolem krku.Jen se usmívali.,,A teď směr nákupy." zavelel Kellan a tak jsme šli.
Šli jsme do Shopping Paradise.Tohle nákupní centrum bylo šesté z deseti největších nákupních středisk.Našli jste tam vše.Od normálního obchodu s potravinami po poštu.Jako první jsme šli na poštu zaplatit nájem,elektriku a podobně.Net,vodu a tak.Znáte to.Potom jsme šli na oběd a pak do mého nejoblíbenějšího obchodu.Do obchodu,z kterého jsem měla skoro všechno oblečení.Do DCčka.Koupila jsem si dvoje úžasné rifle a dvoje nádherné tepláky.Ptom dvě kšiltovky a čtyři trička.K tomu mě donutili kluci.Oni si také naokupili mnoho oblečení.Pomohla jsem jim.Trošku.Potom jsme šli do obchodu s botama.Tam jsem si koupila čtyři páry bot.Kluci taky.A nakonec plavky.Já jsem si vybrala monokiny.Byly černé s fialovými ornamenty.Spojené byly fialovočerným páskem se zlatým kolečkem uprostřed.Na horní části plavek byla vlelo lebka zabalená ve fialovém plamenu.Byly boží.Kluci si vybrali taky sexy plavky.Takové úžasné třičtvrťáky.
Domů jsme dorazili kolem osmi.Vystoupili jsme z taxíku a smáli jsme se na celé kolo.Každý jsme totiž vypili nejméně dvě plechovky energy drinku.Když jsme přišli ke vstupním dveřím,spatřili jsme vzkaz.Byl napsaný krví.Bylo to určeno Kristianovi a Kellanovi.Kristian vzkaz strhl ze dveří a začal číst.,,Za to,že jste se spřátelili s lidskou dívkou,zaplatíte.Smrtí." Vylekaně jsem se na kluky dívala.,,Neboj.My se umíme bránit.A ty jsi taky v bezpečí." uklidňoval mě Kellan.Obejmul mě a hladil po vlasech.,,Kdo to mohl napsat?" divil se Kristian.Jakmile se zeptal,ozval se za námi hlas.,,Já" Všichni tři jsme se otočili a já vykřikla hrůzou.

1. kapitolaa

25. února 2012 v 18:00 | Annie |  The Vampire Diaries - Probuzení
Dneska se stane něco hrozného. Vlastně nevím, proč jsem to napsala. Je to nesmysl. Nemám žádný důvod být rozrušená, naopak, mám všechny důvody být šťastná, ale…
Ale je 5.30 ráno a já jsem už vzhůru a mám strach. Snažím se pořád přesvědčit samu sebe, že jsem jen rozhozená časovým posunem mezi Francií a zdejším místem. Ale to nevysvětluje, proč se cítím tak vyděšená. Tak ztracená.
Předevčírem, když jsme jely s tetou Judith a s Margaret autem z letiště, jsem měla tak divný pocit. Když jsme zahnuly do naší ulice, najednou mě napadlo: "Máma s tátou nás doma čekají. Vsadím se, že budou na verandě nebo v obýváku, kde nás budou vyhlížet z okna. Muselo se jim po mě hrozně stýskat."
Já vím, zní to naprosto bláznivě.
Ale dokonce i když jsem už zahlédla náš dům a prázdnou verandu, pořád jsem měla stejný pocit. Vyběhla jsem po schodech, zkusila dveře a zaklepala klepadlem. A když teta Judith odemkla, vrazila jsem dovnitř a pak jsem jen stála v hale, naslouchala zvukům domu a očekávala, že uslyším maminku, jak jde dolů po schodech, nebo tátu, jak na mě volá z pracovny.
V tu chvíli za mnou teta Judith ztěžka upustila kufr na podlahu, zhluboka si vzdychla a prohlásila: "Tak jsme doma." A Margaret se zasmála. Zavalil mě nejhroznější pocit, jaký jsem kdy zažila. V životě jsem se necítila tak naprosto a úplně ztracená.
Doma. Jsem doma. Proč jen to zní jako lež?
Narodila jsem se tady, ve Fell's Church. A vždycky jsem bydlela v tomhle domě, vždycky. Tohle je můj starý pokoj, stále stejný, s propáleným kobercem, jak jsme se s Caroline v páté třídě pokoušely tajně propašovat cigarety a málem se udusily. Kdybych se podívala z okna, uvidím starou kdouli, kam přede dvěma lety vylezli Matt a jeho kamarádi, aby rozproudili zábavu na mých narozeninách. Tohle je moje postel, moje židle, můj prádelník.
Ale zrovna teď mi to všechno připadá cizí, jako bych sem nepatřila. To já se sem nehodím. A nejhorší je, že mám pocit, že někde existuje místo, kam patřím, jen ho nemůžu najít.
Včera jsem byla příliš unavená, než abych se vydala do Orientation. Meredith mi vyzvedla rozvrh, ale necítila jsem se na to, se s ní vybavovat po telefonu. Teta Judith říkala všem, kdo volali, že mám pásmovou nemoc a potřebuji se dospat. Ale při večeři se na mě tak divně dívala…
Ale dneska už se se všemi budu muset vidět. Máme sraz na parkovišti před školou. Snad proto jsem vyděšená? Bojím se snad jich?
Elena Gilbertová přestala psát. Zírala na poslední řádek, který vyšel z jejího pera, a zavrtěla hlavou. Pero se zarazilo nad malou knížečkou v modrých sametových deskách. Pak vztyčila hlavu a mrštila perem i knížečkou do velikého arkýřového okna, do kterého neškodně udeřily a spadly na čalouněnou sedačku pod ním.
Je to všechno tak směšné.
Odkdy se ona, Elena Gilbertová, obává setkávat s lidmi? Odkdy se bojí vůbec něčeho? Vstala a rozzlobeně nacpala ruce do rukávů červeného hedvábného kimona. Ani nepohlédla do viktoriánského zrcadla nad prádelníkem z třešňového dřeva; věděla, co by v něm viděla. Elenu Gilbertovou. Rozvážnou, blond a štíhlou holku, která vždy udává módní trend. Studentku vyššího ročníku střední školy. Tu, kterou všichni kluci chtěli a kterou se všechny holky přály stát. A která teď měla na tváři nezvykle zamračený výraz a stažená ústa.
Horká koupel a trocha kávy, to mě určitě uklidní, pomyslela si. Ranní rituál koupání a oblékání byl uklidňující. Loudala se s ním a přerovnávala si své nové oblečení, které si přivezla z Paříže. Nakonec si vybrala bledě růžovou halenku a k tomu bílé plátěné šortky, takže vypadala jako malinový pohár se zmrzlinou. K nakousnutí, pomyslela si, když uviděla v zrcadle dívku s potutelným úsměvem. Ranní obavy se rozplynuly a byly ty tam.
"Eleno! Kde jsi? Přijdeš pozdě do školy!" ozval se vzdálený hlas odněkud zdola.
Elena si ještě jednou přejela kartáčem své hedvábné vlasy a stáhla je tmavě růžovou stuhou. Pak popadla batůžek a seběhla po schodech.
V kuchyni se její čtyřletá sestřička Margaret cpala cereáliemi a teta Judith něco vařila na sporáku. Teta Judith byla ten typ ženy, který vždy působí poněkud zmateně. Měla úzký přívětivý obličej a jemné světlé vlasy neupraveně vyčesané dozadu. Elena ji letmo políbila na tvář.
"Dobré ránko všem. Mrzí mě to, ale nestíhám se nasnídat."
"Ale Eleno, nemůžeš přece odejít bez snídaně. Potřebuješ bílkoviny…"
"Dám si před školou koblihu," prohlásila Elena energicky. Lípla pusu Margaret na slámové vlasy a otočila se k odchodu.
"Ale Eleno…"
"A asi půjdu po škole domů k Bonnie nebo Meredith, takže na mě nečekej s večeří. Ahoj!"
"Eleno…"
Elena už byla u hlavních dveří, zavřela za sebou tetiny protesty a vyšla na verandu.
A zarazila se.
Všechny ty nepříjemné pocity z časného rána ji opět přemohly. Nervozita a strach. A pocit jistoty, že se stane něco strašného.
Maple Street byla opuštěná. Vysoké viktoriánské budovy působily cize a tiše, jako by snad byly uvnitř prázdné… jako domy v opuštěné filmové scéně. Vypadaly, jako by byly bez lidí, ale plné podivných, nepřátelských číhajících stvoření.
To je ono; něco ji pozoruje. Obloha nad hlavou nebyla modrá, ale mléčně neprůhledná jako veliká mísa obrácená dnem vzhůru. Elena si byla jistá, že se na ni upírají něčí oči.
Zahlédla něco temného ve větvích staré kdouloně před domem.
Byl to havran, stejně nehybný jako žlutě zbarvené listy okolo něj. To on se na ni díval.
Pokoušela si namluvit, že je to směšné, ale byl to ten největší havran, kterého v životě viděla. Mohutný a uhlazený. Na jeho černém peří si pohrávala duha. Viděla jasně každý detail: lačné tmavé pařáty, ostrý zobák, jediné třpytivé černé oko.
Byl tak nehybný, že by to klidně mohl být voskový model sedícího ptáka. Avšak, jak se na něj dívala, cítila, že se pomalu červená, horko jí stoupalo ve vlnách po krku až do tváří. Protože on… se na ni díval. Díval se na ni stejně, jako se na ni dívali kluci, když měla na sobě plavky nebo průsvitnou blůzku. Jako kdyby ji svlékal očima…
Než si uvědomila, co vlastně dělá, upustila batoh a zvedla ze silnice kámen. "Vypadni odsud!" vykřikla a slyšela zuřivý hněv ve svém hlase. "No tak, padej pryč!" Spolu s posledním slovem po něm mrštila kámen.
Zašustilo listí, ale havran se vznesl nezraněný. Měl obrovská křídla, která nadělala hluk za celé hejno havranů. Elena se přikrčila a zpanikařila, jak přeletěl přímo nad její hlavou a vzduch zvířený jeho křídly jí pocuchal vlasy.
On však opět prudce vzlétl a zakroužil, černá silueta oproti mléčně bílé obloze. A pak s jediným řezavým zvoláním zamířil k nejbližšímu lesu.
Elena se pomalu narovnala, vzpamatovala se a rozhlédla se kolem. Nemohla uvěřit tomu, co právě udělala. Ale teď, když byl pták pryč, jí všechno připadalo už zase tak obyčejné. Jemný větřík šustil listy. Elena se zhluboka nadechla. V ulici se otevřely jedny dveře a rozesmáté děti se vyhrnuly ven.
Usmála se na ně a znovu si oddechla. Úleva ji zaplavila jako sluneční paprsky. Jak jen mohla být tak hloupá? Vždyť je krásný den, plný příslibů, a nic zlého se určitě nestane.
Nic - jen to, že přijde pozdě do školy. Celá parta na ni bude na parkovišti čekat.
Vždycky můžu říct, že jsem házela kameny na šmíráka, pomyslela si a skoro se zahihňala. No, to by jim alespoň poskytlo materiál k drbání.
Aniž by se znovu ohlédla na kdouloň, vydala se co nejrychleji ulicí.
Havran proletěl vrcholkem mohutného dubu a Stefan instinktivně zvedl hlavu k nebi. Když viděl, že to je jenom pták, uklidnil se.
Sklopil oči k ochablé bílé věci ve svých rukou a pocítil, jak se mu obličej stáhnul dojetím. Neměl v úmyslu ho zabít. Ulovil by něco většího než králíka, kdyby si uvědomil, jak velký má hlad. Ale to bylo právě to, co ho děsilo: nikdy nevěděl, jak silný ten hlad bude. Měl štěstí, že tentokrát zabil jen králíka.
Stál pod věkovitými duby, slunce se prodíralo jejich listy dolů na jeho kučeravou hlavu. Stefan Salvatore ve svých džínách a tričku vypadal jako úplně obyčejný středoškolský student.
To ale nebyl.
Hluboko do lesů, kde ho nikdo nemohl vidět, tam se chodil krmit. Nyní si horlivě olizoval rty, aby snad na nich nezůstala ani kapka. Nechtěl riskovat. I tak bude dost náročné, aby mu tato komedie vyšla.
Na okamžik znovu zapochyboval, zda to nemá prostě vzdát. Možná by se měl vrátit nazpět do Itálie, zpátky do svého úkrytu. Co ho jen přimělo věřit, že by se opět mohl radovat ze slunečního svitu?
Ale byl už unavený ze života ve stínech. Byl unaven temnotou a tvory, kteří v ní přežívali. A nejvíce ze všeho byl unaven samotou.
Nebyl si přesně jistý, proč si vybral zrovna Fell's Church ve Virginii. Podle jeho měřítek to bylo mladé město; nejstarší budovy byly postaveny před pouhým jedním a půl stoletím. Avšak vzpomínky a duchové občanské války tu stále ještě přežívali, stejně skuteční jako supermarkety a stánky s rychlým občerstvením.
Stefan oceňoval úctu k minulosti. Byl přesvědčen, že by si lidi ve Fell's Church mohl oblíbit. A možná - jenom možná - by mezi nimi mohl najít své místo.
Samozřejmě, že ho nikdy nepřijmou úplně. Hořký úsměv nad tou myšlenkou mu zkřivil rty. Už věděl, že v toto je zbytečné doufat. Nikdy nenalezne místo, kde by byl přijat naprosto, kde by mohl být skutečně sám sebou.
Pokud se nerozhodne připojit se ke stínům…
Odrazil tuto myšlenku. Zřekl se temnoty; stíny ponechal za sebou. Zahladil všechna ta minulá léta a začíná znovu - zrovna dnes.
Stefan si uvědomil, že stále ještě drží králíka. Jemně ho položil na lůžko z uschlého dubového listí. Někde daleko, příliš daleko, než aby to mohly slyšet lidské uši, zaslechl lišku.
Jen pojď, sestro lovkyně, pomyslel si smutně. Čeká tě snídaně.
Přehodil si bundu přes rameno a všimnul si havrana, který ho předtím vyrušil. Stále ještě seděl na dubu a vypadalo to, že ho pozoruje. Měl z toho špatný pocit.
Začal k němu vysílat zkoumavou myšlenku, aby ptáka prověřil, ale včas se zarazil. Pamatuj na svůj slib, připomněl si. Nepoužívat Síly, dokud to nebude absolutně nutné.
Pohyboval se neslyšně mezi mrtvými listy a uschlými větvičkami a zamířil k okraji lesa. Měl tam zaparkované auto. Jednou se ohlédl a všimnul si, že havran opustil větev a snesl se ke králíkovi.
Ve způsobu, jakým rozprostřel křídla nad ochablým bílým tělem, bylo něco zlověstného a triumfálního. Stefanovi se sevřelo hrdlo a téměř vyrazil zpět, aby ptáka odehnal. Ale co, má přeci stejné právo jíst jako ta liška, řekl si.
A stejné právo jako má on.
Pokud na toho ptáka narazí ještě jednou, pohlédne do jeho mysli, rozhodl se. Pro tuto chvíli však od něj odtrhnul zrak a pospíchal dále lesem, čelist zaťatou. Nechtěl přijít pozdě do Střední školy Roberta E. Leea.

Předmluva

25. února 2012 v 17:50 | Annie |  The Vampire Diaries - Probuzení
Tak vám sem dávám předmluvu Upířích deníků - potom přibyde 1. kapitola :)

Oznámení

25. února 2012 v 17:49
Ahojky lidičky, rozhodla jsem se, že sem budu i dávat mé přepisy knih. Jako první sem budu dávat knihu Upíří Deníky - Probuzení. Potom budou další, budu se snažit co nejvíc, aby přibývaly co nejvíce. Uvidí se.
Annie :)

6. kapitola

25. února 2012 v 6:00 | G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz |  Deník upíří teenagerky
Natáhla jsem si černé šaty.Kellan mi musel opět pomoct.Jeho dotek byl příjemný.Už mi bezbolestně dokázal navléct oblečení přes zlomenou ruku.Šaty byly černé.Sukně byla z černé síťky,která začínala u pasu.Byly na ní růžičky.To že byla sukně ze síťky mi nevadilo,protože šaty byly pouzdrové a končily u kolen.Byly ze saténu a na kůži působily přijemně.,,Sluší ti" pochválil mi je Kellan.,,Díky" řekla jsem smutně.,,Slib mi,že budeš statečná." Otočila jsem se na něj a zahleděla se mu do očí.Byly chladné,ale on se na mě usmíval.Povzdechla jsem si.,,Slibuju." kývla jsem nakonec.,,Půjdu dolů a taky se obleču.Chceme jít s tebou." řekl Kellan.,,Tak jo." souhlasila jsem.Když odešel podívala jsem se do zrcadla.Viděla jsem jen hromádku neštěstí.Holku,která měla smůlu.Ale v jejích očích jsem viděla něco..něco..nějaký cit.Upřeně jsem se na sebe koukala do zrcadla.Vlasy jsem měla rozspuštěné.Neměla jsem namalované oči.Malovala jsem si totižto jenom je.Vzpomněla jsem si na všechny chvíle s mamkou.Všechny krásné chvíle.Do očí mi vyhrkly slzy.Vtom někdo vstoupil do mého pokoje.Byl to Kristian.,,Už musíme jít." pousmál se na mě a nabídnul mi ruku.Utřela jsem si oči a otočila jsem se.,,Tak pojďme." řekla jsem a chytla ho za ruku.Moc mu to slušelo.Stál za to.Fakt.Sešli jsme spolu dolů a počkali jsme na Kellana.Jakmile přišel,vydali jsme se na tu krutou cestu.Ne pro ně,ale pro mě.Byly pro mě jako bratři.Strávili se mnou každou chvilku,kterou mohli.Celý den byli se mnou.Kellan přišel s návrhem,že by se mnou mohli bydlet,kdybych chtěla.Chtěla jsem,ale co jejich rodina?Co by si o nich mysleli?Naneštěstí všechny moje myšlenky oba slyšeli.Nasedli jsme do taxíku,který kluci objednali a jeli jsme.
Bylo to pro mě strašné.Srdce se mi svíralo bolestí,jako nikdy před tím.Brečela jsem na Kellanově rameni.Myslela jsem si,že mi srdce žalostí praskne.Slíbila jsem ale,ře budu statečná a tak jsem své city ze všech sil,držela na uzdě.Dalo mi to zabrat,ale ovládala jsem se.Kristian mě hladil po ruce.I to mě uklidňovalo.Byla jsem jim za všechno vděčná.
Po skončení pohřbu jsem ještě asi deset mimut stála u mamčiného hrobu,brečela jsem a přemýšlela.Kluci mě s ní nechali osamotě.Postávali opodál a něco si mluvili.Moje myšlenky sklouzli k upírům.,Umřou někdy?Jsou nesmrtelní?A mají city?´ptala jsem se sama sebe v duchu.Naposledy jsem se s mamkou rozloučila a šla jsem za klukama.,,Pojďme.Prosím." škemrala jsem.Kluci přikývli a tak jsme šli k taxíku.
,,A jste nesmrtelní?" prolomila jsem ticho,které mezi námi panovalo.Zrovna jsme čekali na taxík.Kellan se na mě pousmál a kývnul.,,To jsme.Na to vem jed." Byla mi zima.Naskočila mi husí kůže.Kristian si toho kupodivu všimnul.Sundal si sako a přikryl mě jím.,,Na.Nechci abys nachladla." Podívala jsem se na něj a řekla.,,Díky." Usmál se na mě.Úsměv mu hrozně slušel.Kellan po mě střelil pohledem.Podívala jsem se do země.,,A je to dobré?Jako být upírem." vyptávaal jsem se zvědavě.,,No..jak kdy." odpověděl mi Kristian.,,Víš kolik mi je?" zeptal se mě najednou.Zapřemýšlela jsem.,,Šestnáct?" Kristian se zasmál.,,Přidej." ,,No tak sedmnáct?" ,,Ne" ,,Tak kolik?" řekla jsem napjatě.,,Osmdesát čtyři.A Kellanovi je Osmdesát šest." Vyvalila jsem oči.Dívala jsem se na ně jako na voly.Až po chcilce jsem si všimla,že mám otevřenou pusu.Oba se začali řehtat.První jsem se na oko urazila,ale pak jsem se začala smát taky.V ten moment pročísl oblohu blesk.Začalo hrozně lít.,,Ups." udělala jsem obličejík.Nikde nebylo nic,pod co bychom se mohli schovat.Kellanovi ani Kristianovi to nevadilo,jenže mě ano.Stála jsem tam a mrzla jsem.To mi ani nevadilo.Dostala jsem chuť projít se bosá po cestě plné kaluží a vody.,,Na to zapomeň" řekl Kellan.,,Ještě nastydneš.",,To je pravda" přitakal Kristian.,,Radši se pojď ke mně zahřát" nabídnul mi svou náruč.Já ale neměla zájem.Otočila jsem se a šla pryč.Zula jsem si boty a běhala jsem po kalužích.Postavila jsem se a nechala jsem dopadat kapičky deště na svou tvář.Podívala jsem se do nebe.Déšť mě uklidňoval.Jakobych cítila svou matku.Kristian mi ale zkazil tu úžasnou chvilku.Chytnul mě za kolena a vyhoupnul mě do náručí.,,Pusť mě." protestovala jsem.,,Už je tu taxík." zavolal Kellan.Kristian mě pustil na zem a vzal mi boty.Já si rychle naskočila do taxíku,promočená na kost, a jeli jsme domů.

5. kapitolaa

24. února 2012 v 6:00 | G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz |  Deník upíří teenagerky
Vyletěla jsem z lehu do sedu.Lapala jsem po dechu.Všimla jsem si,že jsem celá mokrá.Ležela jsem na gauči v obýváku.,,Cher,jsi v pořádku?" ptal se mě vystrašený Kellan.,,Co-co se stalo?" vyptávala jsem se.,,No víš..tvoje matka..je..je mrtvá."řekl mi smutně.,,Co-co?Nee.Prosím,že to není pravda.Nee." začala jsem brečet.Nemohla jsem to vydržet.Byla jsem tu sama.Chybělo mi objetí.Vrhla jsem se Kellanovi do náruče a objala jsem ho.Sice jednou rukou,ale objala.Chvíli se na mě rozpačitě koukal,ale pak mě taky obejmul.Vzlykala jsem mu v náručí,byl celý mokrý,ale své objetí nepovolil.Po chvilce jsem se odtáhla a zahleděla jsem se mu do očí.,,Co budu dělat?" zeptala jsem se ho už klidná.Řasy jsem měla slepené od slz a tvář mokrou.,,Nevím.Asi se budeš muset vzchopit a starat se sma o sebe." řekl mi.Já se na něj dívala.,,Ale...ale co škola?Podpisy a tak?" ,,Budeš je muset sfalšovat." odpověděl mi.První jsem byla proti,ale potom jsem si povzdechla.,,Máš pravdu.Budu se muset vzchopit." Kellan se na mě usmál a řekl.,,Jsem si jistý,že jsi statečná.Volali z úřadu nebo odkaď.Tvá matka má za dva dny pohřeb."Začaly mi zase slzet oči.,,Bože." zakňučela jsem a projela si rukou vlasy.,,Díkybohu." ozval se další chlapecký hlas.,,Jsi v pořádku?" Otočila jsem hlavu a uviděla jsem Kristiana.V rukách držel tašky.Byl v nich nákup.Položil je na zem a přišel ke mně.Sedl si na pohovku a roztáhnul ruce.Chtěl mě obejmout.Bylo mi to divné.Na jednu stranu se skoro neznáme,ale na druhou,kdo by neobjal tak pěkného kluka.A tak jsem ho objala.Jednou rukou.,,Je mi to líto" řekl.Měl sundanou kšiltovku.Pod ní schovával černé bujné vlasy.Jeho objetí bylo příjemné,ale i to Kellanovo.Nemohla jsem tomu uvěřit.Najednou jsem si všimla,že nejsem moc vhodně oblečená.Měla jsem na sobě fakt hodně krátké teplákové kraťásky a triko.Bylo polité a jelikož bylo bílé,prosvítalo skrz něj mé tělo.,,Musím se jít převlíct" odtáhla jsem se od Kristiana.,,Udělám snídani." nabídnul se Kellan.,,Jo a já to tu trochu uklidím" opáčil Kristian.,Nejsou oni trochu divní?´ptala jsem se sama sebe.,Jiní kluci by ohrnovali nos nad uklizením.,,Nejsme divní.No..možná trochu,ale ne moc." řekl Kellan.,,Jakobys mi četl myšlenky." řekla jsem mu a šla nahoru.Sešla jsem dolů.Už vhodně oblečená.Dneska jsem si na sebe vzala fialové tepláky s černým potiskem.K tomu černé tílko s fialovými ornamenty a vlasy jsem si jenom učesala.Úžasně to tu vonělo.Zamířila jsem si to rovnou ke stolu,u kterého už seděl Kristian.Kellan zrovna dosmažil vajíčka.Začal servírovat.Já jsem se hladově pustila do jídla.Kluci se začali smát.,,Co je?" zeptala jsem se s plnou pusou.,,Ale nic,jenom se neudus" řekl Kristian.
,,Cher? Řekneme ti tajemství." řekl najednou Kellan.,,Ale nesmíš to nikomu říct.Budeš první člověk,který to bude vědět.Rozumíš?" Podívala jsem se na ně.To jsem ještě nevěděla,co to bude za tajemství.,,Přísahám." řekla jsem.,,Víš jak tě Kristian slyšel,když jsi to tak strašně šeptala.Nebo to,jak ti jakoby čtu myšlenky.Já ti je vážně čtu.Umí to i Kristian.My jsme..upíři." vyklouzlo z něj nakonec.,,Máme schopnost číst lidem myšlenky na docela velkou dálku.Tělo nám nemůže nic poškodit a máme zuby.Ty špičáky.A taky jsme velmi rychlí.Pohybujeme se rychlostí zvuku." Dívala jsem se na něj jak na debila.,,Hele..nedělejte si ze mně srandu jo?" řekla jsem posměšně.,,My to myslíme vážně." naléhal Kristian.Po chvíli vzal nůž a řekl,,Hele.Na důkaz toho,že jsme upíři." Nasměroval si nůž na břicho.Vyděšeně jsem vyvalila oči a křikla jsem.,,Nedělej to." Kristian si zabodnul nůž do břicha.Dívala jsem se vylekaně na to vystoupení.Nůž pročísnul vzduch.Jenže...když spočinula špička nože na Kristianově těle celá se zkřivila.Šlo vidět,že Kristian na nůž tlačí velkou silou,ale nůž se jen kroutil a kroutil.,,Už nám věříš?" zeptali se oba současně.Vyděšeně jsem se dívala na Kristianovo břicho.Zvedl oči v sloup a zvedl si ho.Viděla jsem dokonale vypracované břišní svaly.,Och,nebo spíš ach´pomyslela jsem si.,,Díky jsem rád,že se ti líbí a máš na ně zálusk" začali se smát.,,Hele,já mám taky svaly" ozval se hned Kellan a taky si zvednul triko.Další vypracované břicho.,OMG to je síla´zase jsem si řekla v duchu,ale můj zrak se zase sklonil k těm Kristianovým svalům.Po tom noži neměl ani škrábaneček.,,Aaaa" začala jsem vyděšeně ječet,protože jsem najednou zpanikařila.Ani nevím jak.Vstala jsem od stolu tak prudce,až jsem převrhla stoličku.Běžela jsem do ledničky a vytáhla jsem česnek.Kluci nebo spíš upíří kluci za mnou přiběhli.Dala jsem česnek před sebe.Zůstali stát,podívali se na sebe a začali se smát na celé kolo.Já jenom pokrčila nos a ustrašeně jsem se na ně podívala.Kristian ke mně přišel a položil mi ruku na ruku.Na mou jedinou ruku,ve které jsem držela česnek.Nic mu to nedělalo.,,My ti nechceme ublížit.A myslíme to vážně." řekl.A řekl to s vážným výrazem ve tváři.Něco mě donutilo tomu věřit a tak jsem česnek položila na linku.Opřela jsem se o ni,zády k nim.A teď mi to došlo.Proto byl Kellan takový v tom autobuse.Cítil mou krev.Naskočila mi husí kůže.,,Já jsem objímala upíra.Já jsem objímala udělaného upíra.Upíra." začala jsem si říkat nahlas.Kluci se na mě dívali.Kellan se opřel vedle mě.,,Už to tak bude.Ale bylo to příjemné." namítnul.,,To joo" ozval se Kristian.Já jsem se zakřenila a řekla jsem.,,No..ani vy nejste nejhorší." usmála jsem se nakonec.Něco mi říkalo,že jim mám věřit,a tak jsem věřila.

Omluva + info

23. února 2012 v 18:44 | Annie
Ahojky, chtěla jsem se omluvit vám - tedy těm co čtou mé povídky - že jsem zde delší dobu nic nedala. Do nedělního poledne určitě přibydou nové kapitoly povídky Deník upíří teenagerky. Už je vše připraveno a ve stanovený čas se objeví. Co se týká dalších, nevím nevím, nestíhám. Začala jsem psát další, možná jednodílná možná vícedílná, podle toho jak se bude líbit, takže vás prosím, když si ji přečtete napiště jestli je Ok nebo kO, jen abych věděla zda chcete abych pokračovala. U povídky Light in the Darkness jsem ztratila nit, takže nevím jestli to do konce měsíce stihnu. Maximálně tak prolog tu bude. Možná.
Moc děkuji všem, co sem chodí a čtou mé a jiných lidí povídky, a díky těm co to komentují. Podle toho zjišťuji jestli pokračovat.

Díky moc Annie

4. kapittola

23. února 2012 v 18:34 | G.G.Grind.Girl4ever@seznam.cz |  Deník upíří teenagerky
Po delší době sem dávám, zase kapču mé oblíbené povídky
Snad přibydou v nejbližší době další ;)

TL - mini úryvek 3. kapitoly

19. února 2012 v 16:17 | Annie |  Úryvky povídek
Tady je slíbený mini ukázka z třetí kapitoly
:)